Zhruba v době, kdy začalo být patrné, že vypouklé bříško není jen důsledek lenosti a přejídání se sladkostmi, co kluci dostali od Mikuláše, začala jsem slýchávat věty: "Ty jo, ty seš teda odvážná." "Vy máte odvahu jít do třetího." Abych pravdu řekla, mít tři děti, v tom jsem nikdy nic statečného nespatřovala. Alespoň ne u sebe. Když se řekne...

Nesbírám však výškové metry v horách, nýbrž v našem obýváku. Pode mou je jen propast temných očí, které odmítají spát. Sbírám síly na další noc a den a tak zase dokola. Po téhle dlouhé cestě lovím myšlenky, chvílemi se přeskakují a já si musím občas sednout, abych jim řekla, jakým směrem se mají vydat.

Přemýšlím, čím bych měla začít. Podobně jako u jiných těžších témat je tu otázka, jestli se zrovna tohle hodí do veřejného prostoru. A jako obvykle si musím odpovědět nejprve sama. Proč s tím tedy jdu ven? Jeden z důvodů je ten, abych to ze sebe konečně dostala a nezhlcovala své okolí, zejména kamarádky, mým porodem (😊). Ale ten důležitější se...

14. června. Náš třetí chlapeček, vybral si to datum, aby nám udělal radost k našemu 15.letému výročí Akorát okolnosti mu to nedovolily.

Po několika měsících mám pocit, že se konečně zastavuju. Vykrádám čokoládový vajíčka klukům z jejich vyhodované krabice, sedím, píšu, uklízím, hnízdím a tloustnu. Vyzvedávám kluky ze školky po obědě, abych měla záminku jít si lehnout. To jsem celá já, hledat si důvody pro odpočinek, jako kdyby 8 měsíc těhotenství nebyl dostatečný důvod sám o sobě.

Možná tomu název neodpovídá, ale článek je o respektující výchově. A taky o tom, proč nám to nefunguje na sto procent nebo jak bychom si představovali.

Před několika dny jsem četla jeden příspěvek na Instagramu. O respektování emocí dětí. I když často s podobnými názory souhlasím a rozumím jim, od té doby se mi do hlavy dost nápadně vkrádá taková kacířská myšlenka a pravděpodobně ji nedostanu pryč, dokud to nějakým způsobem nepřevedu do slov.

Tenhle rok, když se celá naše rodina věkem ocitla na magickém čísle 3, jsme začali procházet životní zkouškou...

Je spousta věcí, které jsem jako rodič nikdy nechtěla dělat a nějakým způsobem, neptejte se mě jak, jsem k nim stejně dospěla. Abych vás uvedla do obrazu. Opakuji fráze, za který se stydím, takže vám je sem nebudu ani psát, ale jsou to takový ty "chovej se proboha normálně" a podobné lahůdky, které my, mámy, máme tak v oblibě. Často...

Z dovolené jsem téměř okamžitě naskočila do pracovního procesu. Občas jsem přemýšlela nad tím, jak se zajedeme do režimu pravidelného vstávání, ale pak jsem se začala těšit a řekla si, že když to zvládnou všichni, my to prostě taky dáme. O hektických ránech se snad ani nebudu rozepisovat. První dny jsem na různých místech od domu až po práci...